Texty na tento týden

J 4,27–30.39–42; Mt 15,21–28; 2Te 1,1–4; Ř 15,7; Ef 4,32; 1Pt 3,15

Základní verš

„A Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.“ (1Pt 3,15.16)

Čím více poznáváme Kristův život, tím více obdivujeme jeho ochotu přijímat každého člověka. Přestože vyslovil mnoho ostrých napomenutí na adresu náboženských představitelů, ochotně přijímal ty, kteří zápasili s hříchem a trápili se pocity viny a beznaděje. Jeho milost byla určena právě jim. Jeho milosrdenství bylo dostačující i pro nejhorší zločince. Hloubka Ježíšova odpuštění byla a je nekonečně hlubší než hloubka jejich hříchů. Jeho láska nezná žádné hranice.

Ježíš nikdy neprojevil ani trochu pýchy nebo nadřazenosti. V každém člověku viděl lidskou bytost stvořenou k Božímu obrazu. Vnímal symptomy hříchu v každém člověku a každého toužil zachránit. Nikdy nežil a ani nežije nikdo, koho by Ježíš nemiloval. Nikdo nepadl tak hluboko, že by na něj nemohla dosáhnout Kristova milost. Ježíš projevoval respekt každému, s kým se setkal, a ke každému se choval s náležitou úctou. Věřil lidem, a proto je dokázal získávat pro Boží království. V Ježíšově blízkosti se měnily životy lidí, protože o ně měl skutečný zájem. Dokázal lidi pozvednout a změnit je, protože viděl potenciál v každém člověku.

Tento týden se budeme hlouběji věnovat způsobu, jakým Ježíš přistupoval k lidem, a budeme zkoumat, jak můžeme tyto principy aplikovat v našem životě a také v naší službě.

Osobní studium

Přemýšlej o textu J 4,27–30.39–42. Jak Ježíšův rozhovor se Samařankou ukazuje, že se najdou lidé připravení pro evange­lium – dokonce i na těch nejméně očekávaných místech?

Nikdo z učedníků by ani ve snu nepředpokládal, že by se v Samařsku mohl najít někdo, kdo by přijal Ježíšovo poselství. Samařané a Židé byli v neustálém konfliktu, který se týkal věrouky i způsobu uctívání. Toto nepřátelství trvalo mnoho desetiletí. Samařané se chtěli podílet na stavbě chrámu v Jeruzalémě. Tato možnost jim však byla odepřena, protože se nedrželi pravého učení, a navíc uzavírali sňatky s lidmi z okolních pohanských kultur. To vedlo k tomu, že si Samařané postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizím. Učedníci by Samařsko nejraději obešli jako místo, kde se evangeliu zcela určitě nemůže dařit.

Ježíš však viděl to, co učedníci nedokázali vnímat: otevřená srdce. Janův záznam příběhu setkání se ženou u studny začíná slovy: „[Ježíš] opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem.“ (J 4,3.4) Ježíš „musel“ projít Samařskem, protože mu Duch svatý ukázal, že na tomto pro Židy pochybném místě budou lidé ochotní slyšet evangelium. Když jsou naše oči pod vlivem Ducha svatého, uvidíme možnosti i tam, kde ostatní pozorují jen potíže. Zpozorujeme lidi připravené pro Boží království i tehdy, kdy všichni ostatní uvidí jen ne­úrodnou, kamenitou půdu.

Uvažuj o textech Sk 8,4.5.14. Jak během prvních měsíců po Ježíšově smrti zareagovalo Samařsko na hlásání evangelia učedníky? Jakou roli v tom mohla sehrát Ježíšova předchozí návštěva a zkušenost, kterou tehdy prožili učedníci i Samařané?

Učedníci by kdysi Samaří obešli a tamním obyvatelům by ani nedali možnost slyšet Boží slovo. Ježíš ale viděl, co jiným unikalo. Rozpoznal, že Duch svatý otevřel srdce jedné ženy. Její dramatické obrácení ovlivnilo mnoho lidí z jejího okolí. Ne vždy se nám podaří vidět takovou okamžitou odpověď na naše evangelizační úsilí, ale pokud zasejeme semínka do připravené půdy srdcí, jednoho dne přinesou úrodu k Boží slávě.

Aplikace

Nikdy nemůžeme dopředu s jistotou vědět, jaký vliv budou mít naše slova a činy na druhé – ať už pozitivní, nebo negativní. Proč si v této souvislosti musíme dávat pozor na to, co říkáme a děláme v přítomnosti jiných lidí?

Osobní studium

To, co si o druhých lidech myslíme, velmi často působí i na naši schopnost je ovlivnit. Nevlídný, kritický a nepřátelský postoj bude od nás lidi odhánět, a i kdybychom jim měli možnost svědčit, naše slova by zřejmě nepřijali, ani kdyby byla sebevíc pravdivá.

Naproti tomu pozitivní postoje spojené s důvěrou v člověka k nám mohou druhé lidi přímo přitáhnout. Vytváří se tak pouto přátelství. Ježíš tento princip vyjádřil nádhernými slovy, když řekl: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15) Přátelé se navzájem přijímají navzdory svým slabostem a chybám a jsou ochotni se spolu dělit o radost i zármutek.

Uvažuj o textech Mt 15,21–28 a Mk 14,6–9. Tyto texty popisují dvě setkání Ježíše se ženami. Každé z těchto setkání probíhalo zcela odlišně. Zdá se, jako by na jednu ženu byl Ježíš hrubý a nevlídný a na druhou milý a laskavý. Co naznačuje, že se Ježíš při obou setkáních snažil obě ženy zasáhnout svou milostí a vybudovat si s nimi vztah plný důvěry?

Ježíš zprvu záměrně odmítal žádost kananejské ženy z Mt 15. kapitoly, ale díky vytrvalosti, kterou žena projevovala, její víra postupně rostla. Nakonec její prosbě vyhověl a pak o ní řekl něco, co neřekl o žádném náboženském vůdci Judska té doby: „Ženo, tvá víra je veliká!“ (Mt 15,28) Vyslovil jí jednu z největších pochval, jakou mohl říci náboženský učitel. Umíš si představit, jakou měla radost a jak to změnilo její život?

Žena, která pomazala Ježíše vzácným olejem, byla Židovka. Neměla dobrou pověst, mnohdy spadla velmi hluboko. Ježíš jí však odpustil a pomohl jí změnit se. Když ji ostatní kritizovali, Ježíš se jí zastal a vyzdvihl její jednání: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ (Mk 14,9)

Aplikace

Uvažuj opět o obou příbězích. V čem podle tebe spočívá základ pozitivního postoje, který pomáhá získávat lidi? V čem potřebuješ ty sám změnit své postoje nejen v souvislosti s vydáváním svědectví, ale i v ostatních oblastech tvého života?

Osobní studium

Přátelství samo o sobě nemá sílu získat lidi pro Krista. Můžeme mít mnoho přátel, se kterými jsme rádi a kteří jsou rádi s námi, ale pokud jim nikdy neřekneme, co pro nás znamená Kristus a jak změnil náš život, naše přátelství nebude mít příliš velký dopad na věčnost. Samozřejmě, je hezké prožívat společně příjemné chvíle, ale Bůh nás povolává k tomu, abychom dělali víc. Přátelství samotné lidi ke Kristu nepřivede. Je však také pravdou, že nepřátelské postoje lidi velmi pravděpodobně od Krista odvedou.

Apoštol Pavel nám připomíná, abychom byli „pravdiví v lásce“ (Ef 4,15). Pevné přátelství se buduje tak, že se shodneme na různých věcech, vzájemně se přijímáme a dokážeme jeden druhého i ocenit. Je důležité se soustředit na to dobré v lidech a nezaměřovat se neustále na to špatné, kterého je v každém z nás dost a dost.

Za co podle úvodních veršů chválí Pavel věřící v Tesalonice? Jak by ses cítil na jejich místě?

Zdá se, že někteří lidé mají zálibu ve vyhledávání chyb druhých. Často to dělají jen proto, že se pak sami cítí lépe.

Apoštol Pavel byl zcela jiný. Vždy se snažil zdůraznit na sborech, kterým sloužil, to pozitivní. Samozřejmě, vytýkal nedostatky a nezavíral oči před hříchem, ale jeho hlavním záměrem bylo povzbuzovat a upevňovat sbory, které založil. Mezi způsoby, jakými to dělal, patřilo vyzdvihování toho, co bylo správné.

Ellen G. Whiteová o důležitosti pozitivního přístupu říká: „Kdybychom byli před Bohem pokorní a chovali se laskavě, zdvořile, soucitně a milosrdně, bylo by sto obrácených k pravdě tam, kde je dnes jen jeden.“ (9T 189)

Aplikace

Uvažuj o výše uvedeném citátu. Jak by se tvé sborové společenství změnilo, kdyby bylo srdce každého z vás naplněné laskavostí, zdvořilostí, soucitem a milosrdenstvím? Jak by vypadala taková církev? Zkoumej své vlastní srdce a polož si otázku, jak a v čem bys potřeboval prožít v této oblasti změnu?

Osobní studium

Jaké myšlenky o vzájemném přijímání nám připomínají úvodní texty? Jak by se měl projevovat člověk, který přijímá ostatní?

V prvních dvou textech apoštol Pavel představuje principy, které tvoří základ vzájemného přijímání. Kristus nám odpustil a přijímá každého z nás. Máme proto jinou možnost, než si navzájem odpouštět a přijímat se? Hlavním důvodem pro to, abychom přijali druhého člověka – navzdory všem problémům – je skutečnost, že Ježíš přijal nás.

Co to vlastně znamená? Představ si všechno, co jsi v minulosti udělal a s čím možná zápasíš ještě dnes, věci, o kterých víš jen ty, a byl bys zděšen, kdyby se o nich dozvěděli ostatní.

A co teď? Kristus, který o tobě ví úplně všechno – dokonce i to, o čem ostatní nemají ani tušení, tě přijímá. Není to proto, že bys byl dobrý ty, ale díky tomu, že on je dobrý. Přijal tě, protože jsi mu uvěřil.

Jak bychom se tedy měli chovat k druhým? Jaký postoj bychom vůči nim měli zaujmout?

Pro některé lidi je obtížné to pochopit. Opravdové přijetí znamená, že druhé přijímáme takové, jací jsou, se všemi jejich hříšnými zvyky, protože jsou lidskými bytostmi stvořenými k Božímu obrazu. Kristus „za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ a jeho smrtí jsme „my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni…“, proto můžeme i my odpouštět a přijímat druhé. Jeho láska k nám se stala základem skutečnosti, že my druhé přijímáme a odpouštíme jim (Ř 5,6–10).

Jestliže jsme uzavřeli přátelství plné pochopení a přijetí, je důležité v ten správný čas našemu příteli s láskou představit pravdy Písma. Pokud to neuděláme, selháváme v opravdové lásce. Pokud je mezi námi skutečné přátelství, mělo by nám záležet na tom, abychom se podělili o život měnící evangelium.

Ježíš nám nepředstavil postoj: „dělej si, co chceš, nic mi nevadí, stále tě přijímám“. Jeho přístup k lidem by se dal vyjádřit následovně: „Ať jsi udělal cokoliv, jsem připraven ti odpustit a dát ti sílu ke změně.“ Jestliže biblickou pravdu pokorně a laskavě představíme v Kristově duchu, získává lidská srdce a mění životy.

Aplikace

Jak je možné přijmout člověka, aniž bychom souhlasili s jeho hříšným jednáním? Jak projevit přijetí, ale zároveň neschvalovat ani netolerovat hřích?

Osobní studium

Kristus nepřestal mluvit o pravdě jen proto, že by se to někomu nemuselo zdát laskavé. Právě kdyby zamlčoval pravdu, nebylo by to z lásky. Láska vždy usiluje o dobro druhého. Mezi pravdou a láskou neexistuje konflikt. Pravda, kterou představíme pokorně a vlídně, je vyjádřením lásky. Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) Ježíš je jedinou cestou ke spasení (Sk 4,12). Kristova milost nás zachraňuje, abychom mohli poznávat jeho pravdu a žít životem podle jeho vůle. Pravda bez lásky vede k zákonictví a ničí duchovní život. Takzvaná „láska“ bez pravdy vede k bezbřehé toleranci, zanechávající člověka ztraceného v moři nejistoty. Pravda, kterou představujeme v lásce, vede k autentické křesťanské zkušenosti a dává člověku jasný směr, cíl a potřebnou jistotu.

Uvažuj o textech z úvodu. Která vyjádření v těchto verších představují vyváženost mezi představením biblické pravdy a pokorným, přijímajícím duchem?

1Pt 3,15

2Tm 4,2

Tt 3,4.5

Novozákonní pisatelé nikdy nevyzdvihovali lásku na úkor pravdy. Naopak, nádherně spojovali lásku s pravdou, milost se zákonem a soucit s poctivostí. Petr vyzývá spoluvěřící, aby byli připraveni dát odpověď každému, kdo je žádá o zdůvodnění naděje, kterou mají. Jinými slovy, potřebujeme vědět, čemu věříme a proč tomu věříme – a měli bychom to umět i vysvětlit. Neznamená to, že bychom měli mít odpověď na každou otázku nebo že bychom měli být schopni každého přesvědčit silou argumentů. Znamená to jen, že „s pokorou a bázní“, vědomi si toho, že jde o věčný život, bychom měli umět vysvětlit a bránit svou víru.

Pavel radí mladému Timoteovi: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“ (2Tm 4,2) A Titovi připomíná, že je to slitování našeho Boha, co zachraňuje ty, kteří prožili znovuzrození (Tt 3,5).

I my jsme povoláni, abychom v pokoře a s láskou představovali pravdu. Náš Pán nás zve, abychom se k němu přidali a s laskavým a přijímajícím postojem oznamovali jeho poselství posledních dnů tomu světu, který bez Krista umírá.

Aplikace

Jak bys odpověděl na otázku: „Proč jsi křesťanem?“ Jaké důvody bys uvedl jako vysvětlení nebo obhájení své víry?

„Kristus je zdrojem pastýřské starostlivosti, rodičovské lásky a jedinečné milosti soucitného Spasitele. Uděluje svá požehnání v co nejpříjemnější podobě. Nespokojuje se s tím, že je jen oznámí, ale představuje je tak, aby po nich lidé toužili. Podobně mají bohatství slávy nepopsatelného Daru zvěstovat i jeho služebníci. Kristova podivuhodná láska si podmaní srdce i tam, kde by pouhé opakování věroučných výkladů k ničemu nevedlo. ‚»Potěšte, potěšte můj lid,« praví váš Bůh.‘ ,Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: »Hle, váš Bůh!«‘ ,Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí.‘ (Iz 40,1.9.11)“ (DA 826; TV 527)

Otázky k rozhovoru

1. Je to smutné, ale někteří lidé se opravdu cítí lépe, když mohou poukazovat na chyby ostatních. Jak si můžeme být jisti, že neprojevujeme podobný postoj?

2. Představ si následující událost: Tvůj přítel se právě vrátí z pohřbu a řekne: „Jsem rád, že moje teta je již v nebi a dívá se na mě. Díky tomu nejsem tak smutný a cítím se lépe.“ Co bys mu na to řekl, když víš, že tvá slova by měla být pravdivá, laskavá, pokorná a vlídná? Stav mrtvých po smrti je sice důležitou otázkou, proč ale v tu chvíli není zřejmě ten nejlepší čas, abychom příteli dali biblickou hodinu na toto téma?

3. Uvažujte o následujícím citátu v souvislosti s vydáváním svědectví druhým: „Vyhledávání zlých stránek na druhých se v těch, kdo je vyhledávají, vyvine ve zlo. Zaměstnáváme-li se nedostatky druhých, měníme se sami v obraz těchto nedostatků. Díváme-li se však na Ježíše, mluvíme-li o jeho lásce a o dokonalosti jeho povahy, měníme se v jeho obraz. Rozjímáním o vznešeném ideálu, který před nás postavil Ježíš, se povzneseme do čistého, svatého ovzduší, do Boží přítomnosti. Přebýváme-li v něm, vyzařuje z nás světlo, které ozáří každého, kdo s námi přijde do styku“. (MH 492; ŽNP 266)